Kolem půl desáté jsem šla po schodech z metra na I.P. Pavlova. Všimla jsem si paní u stánku, která prodávala konvalinky v malých kornoutcích. Stoh květinek balila do vínového papíru, mile se usmála a řekla si o 25 korun. Nemohla jsem si to nechat ujít. Máma bude mít z konvalinek radost. Se sluchátky v uších jsem tedy vyndala peněženku. Jedna mince mi však z peněženky vypadla a kutálela se se stále větší rychlostí ke schodišti. Všichni kolemjdoucí na minci tupě zírali a nikoho nenapadlo ji zvednout, vrátit mi ji. A já jsem se najednou zasekla, úplně vypnula, čichala omamné vůni konvalinek, která se všude šířila, jako pára nad hrncem, když babička vaří segedín. Sledovala jsem lidi, kteří se vrací unavení z práce, jsou tak vyřízení, že jim ani nepřijde divný zvuk kutálející se mince v metru. Buď ho díky únavě vůbec neslyší, anebo ho raději ani nevnímají. Minci jsem nedohonila. Za to máme doma kromě libečku, šnytlíku a benjamínu voňavý trs konvalinek.
Žádné komentáře:
Okomentovat