Vršovickej!

Turbulence otřásají tvým tělem.
Klepeš se.
Horečka sžírá tě.
Pot kape ti z těla.

Kape a kape.
Ruce ti vlhnou.
Zvracíš ten hněv,
co v tobě se vzmítá.

Potácíš se v té nechutné pravdě.
Bolest, lítost, nic neříkají ti.
Jen nechuť ze sama sebe.

Vraždil´s. Zabíjel´s. Krev všude stříkala.
A ty ses smál, smál ses lidskému utrpení.

Říkal´s: Neplač, holčičko, už bude dobře.
A ona?
Krvácela ti do klína. Chroptěla a smutně umírala.


A teď sedíš sám, opuštěný, vylekaný sám ze sebe.
Málo času zbývá ti...

Pohled z okna ve Školské

díky

a ze i kdybys zjistila, ze tohle nadseni neumis davat na papir, sem presvedcenej o tom, ze ho budes davat do vseho, co te zrovna bude bavit. a v tom budes vzdycky lepsi, nez ostatni.

Seděly v Tchýni. V jejich oblíbeném vršovickém podniku. Neteklo žádně BMW proudem, jako dřív. Neměly moc peněz. Ani na ty zatracený cigára. Obě bydlí s rodiči. V rodinách, které fungují, fungují.. navenek. Jedna z nich svého tátu vídá pouze v neděli, i přesto, že spolu žijí v domácnosti. On si stěžuje, že docházejí peníze a kupuje pinpongové stoly za spoustu peněz. Dcera mu nerozumí. Táta jezdí na motorce a cítí se, jakoby mu bylo dvacet. Ale táhne mu na šedesát. Má mladou ženu a dvě malé děti k tomu.
Druhá z nich, má údajně tátu ne úplně v pořádku. Žijí oddeleně, ona za ním pravidelně jezdí, on jí říká, že se nedostane na vysokou školu. Při poslední návštěvě od něj dostala čokoládu. Její táta žije už šest let sám. Má velký byt, dvě chalupy, ale jinak je opuštěný a stýská se mu po rodině. I jí se stýská. Ale je unavená z toho věčného tlaku, kterému ji vystavuje.
A obě se ptají a zamýšlí se, proč je to tak těžké, vyjít se svými vlastními rodiči, nedělat si zlo, když jsou to naši nejbližší, naši stvořitelé, "činitelé", kteří nás naučili a zhruba ukázali, jak to ve světě chodí?
Chtěly by cítit přirozenost toho, že i ony se jednou budou o rodiče muset starat. Ale kam se ta přirozenost vytrácí?

Hovory

Hovory dvou
Tiše nocí plynou
Tváří tvář sobě
Mluví ze srdce

Nemají nic,
jen upřímnost
A svěžest mládí,
která je doprovází.

Milují ty procházky.
To hlučné ticho,
které všude slyšet je.
A všichni kromě nich hluší jsou.

Někde tam hluboko
Něco nevyřknutého polehává.
Nechte ten pocit být.
Ať všechno nepokazíte.

Egon

Mám ráda procházky. Hlavně po Vršovicích. Jen tak se koukat a courat se. Všimněte si, jak se hrozně málo koukáme nahoru, do vzduchu. Naštěstí jsem včas odhalila neřest koukání se do země. A furt se rozhlížim. A ve Vršovicích je spousta zajímavejch věcí ke koukání.

Tak například. Včera jsem mimo krásnejch činžovních baráků našla napsaný sprejem na jedný zdi "Egon".

Bylo mi tak 8, když jsem si na hudebním týdnů ve Valticích rozsekla kolínko v bazénu. Protože jsem ještě byla stydlivá, vůbec jsem žádnýmu dospělákovi nic neřekla. Ale kamarádka si toho všimla. A řekla to Egonovi. A Egon neváhal ani minutu. Vzal mě celou promáčenou z bazénu do náručí a vyšlapal se mnou do druhýho patra vysokoškolskejch kolejí do koupelny. Vůbec se nezadejchal. A ještě mi to koleno umyl, aby mi netekla krev a aby se mi dovnitř nedostala infekce. Neuvěřitelný.

Sakra, Egone, kam jsi se ztratil?

Chci tě zpátky, ve Valticích to nebylo rozhodně moje poslední rozbitý koleno!

Paní Dallowayová

Dočetla jsem. Jedním dechem. Nadšeně.
Nejoblíbenější postava rozhodně Septimus. A on mi umřel. A nepřišel mi podobný Clarisse.
A paní Dallowayová? Pěkná potvora.
O víkendu jsem seděla s kamarádem v parku. Studuje literaturu. A psal esej, ve které porovnával právě Septima a Clarissu. Shodli jsme se na tom, že Woolfová má ten talent, že vypráví o dvou postavách, který přemýšlí nad tím samým, jsou spolu, ale nikdy si neřeknou to, na co myslí. A to je na tom to zábavné. Já si třeba dost myslim, že se to stává i v normálním životě. Ale mě možná moc ne, protože já řikám skoro všechno, co mi přelétne přes nos. A za to mě mají někteří rádi a někteří spíš neradi. A já se za to mám nerada. Musim se naučit víc mlčet. A nechat si něco pro sebe. Proto jsem si asi založila blog.:-)
Další úvaha zanedlouho.
Brzy nascheanou*