Jiříkovi Čonkovi, kterýmu se tahle líbí nejvíc

Růž na cigaretách
Je to jediné
Co po mně zůstává

Snad jednou po mě
najdeš to, co schází ti.
Kam kráčíš?
A co vůbec chceš?

Nerozumím těm slovům,
co z úst ti vychází.
Mlčím.
A nikdy víc nepovím.

(18.2.2010, aby se třeba někdo nelekl, že je to reakce na naši konverzaci:)

Jako Emil Hakl

Byli jsme na výletě v Rohožníku. Našli jsme altánek, kterýho se někdo musel přes noc zbavit, protože ještě před čtyřma rokama na tom místě nebyl. Šli jsme pěšky do Květnice, kde jsme si se štamgastama dali pivo za 25. Tak dobrý pivo nikdo z nás dlouho nepil.
A pak nám volali mámy, že to sice vyhrála ČSSD, ale že pravice to má vyhraný a že to u nás neni tak špatný, jak jsme si mysleli. Tak jsme se zas vrátili do Prahy.

Konvalínky

Kolem půl desáté jsem šla po schodech z metra na I.P. Pavlova. Všimla jsem si paní u stánku, která prodávala konvalinky v malých kornoutcích. Stoh květinek balila do vínového papíru, mile se usmála a řekla si o 25 korun. Nemohla jsem si to nechat ujít. Máma bude mít z konvalinek radost. Se sluchátky v uších jsem tedy vyndala peněženku. Jedna mince mi však z peněženky vypadla a kutálela se se stále větší rychlostí ke schodišti. Všichni kolemjdoucí na minci tupě zírali a nikoho nenapadlo ji zvednout, vrátit mi ji. A já jsem se najednou zasekla, úplně vypnula, čichala omamné vůni konvalinek, která se všude šířila, jako pára nad hrncem, když babička vaří segedín. Sledovala jsem lidi, kteří se vrací unavení z práce, jsou tak vyřízení, že jim ani nepřijde divný zvuk kutálející se mince v metru. Buď ho díky únavě vůbec neslyší, anebo ho raději ani nevnímají. Minci jsem nedohonila. Za to máme doma kromě libečku, šnytlíku a benjamínu voňavý trs konvalinek.

Dětskýma očima

Maminka ji vyzvedla ze školy a povídala, že jí koupila zmizík. A T. si to začala představovat. Dostane přístroj, kterým když přejede třeba přes učebnici matematiky, tak ta učebnice zmizí. Znělo to skvěle.
J. měl zase strach z lidí, kteří perou peníze. Nevěděl, co jsou ti gauneři zač, ale co věděl úplně přesně - peníze museli prát, ždímat a pak je věšeli na šňůry na prádlo. Tam plály ve větru a schnuly. A co teprve, když někdo něco vyhodil do Povětří. Kde to Povětří je? A kde je ten stát Vnitrozemí a kde je Tuzemsko?
S. na tom byl podobně. Jako malý si myslel, že sýr Veselá kráva roste rovnou na stromech. Uzrálý sýr se ze stromu sklidil a odeslal do továrny, kde byl zabalen do hliníkového obalu s logem usmívající se červené krávy. Také miloval kinder vajíčka s překvapením. Na hračku ve žlutém obalu uvnitř se pokaždé těšil. A když se jednou v sobotu mámy zeptal, kam odpoledne půjdou, máma odpověděla: "S., to je překvapení." A S. se zaradoval, že odpoledne dostane další kinder vajíčko.

Life is beautiful

Moucha si vylétla na výlet. Ráno vypravila děti do školy, udělala svačiny, připravila snídani, políbila manžela, než odletěl do práce. Všechno jako obvykle. Ale ona se přesto cítila úplně jinak. Byla svěží a plná sil. Cítila radost. Byla dnes opravdu šťastná. Něco se v ní zlomilo, uvědomila si, že svět je vážně krásný. Jak si toho mohla všimnout až dnes?
Při letu pozorovala listy stromů, okolo kterých tiše svištěla. Vítr ji občas trochu pokroutil křídla, v takové chvíli ztratila směr, propadala se dolů, do tmy, do neznáma, ale naštěstí se vždy včas vzpamatovala a pokračovala dál ve svém klidném letu. Po cestě odpočívala, přistála na bezpečném místě, vysála z okvětních lístků kapky rosy.
A přemítala nad svým životem. Našla si manžela. Měli děti, které nade vše milovala. S mužem už to ale není, jako dřív. Pepa je sice skvělý chlap, poctivě pracuje, není líný, nelítá za jinými mouchami, ale má na ni málo času. Je celý den zavřená doma. Úplně sama. Ale ona mu to nezazlívá. Tiše mlčí a vždy mu vše odkývá.
I přes své smutné myšlenky moucha dál cestovala lesem. Poslouchala zvuky lesa, šumění listů, křik ptáků, kteří ve větvích skotačili a navzájem se překřikovali. Nevěděla kam letí, potřebovala se jen vyluftovat, vypadnout z toho ticha, které pro ni už bylo nesnesitelné. Přemýšlela, co připraví k večeři a rozlítla se za Božkou, u které každé úterý nakupovala. Dostala se nakonec lesa, měla přelétnout silnici.

Teplo se mouše rozlilo po celém těle. Usmívala se. Už bude dobře, nemusí cítit zodpovědnost za nikoho, odteď už bude jen sama za sebe... Tma na ni pomalu padala, usíná...

"Hej čum na tu mouchu na tom skle, to je teda kusanec a jak mlaskla, slyšel´s to?"
"Ten hmyz to má stejně těžký ty vole."
"Počkej, jak jako?"
"No tak jak to řikám, ne! Vem si, žiješ takovou chvíli a pak se rozmázneš vo sklo auta a konec."
"Hm. To máš recht. Život je někdy fakt vo hovně."

Egon podruhé, potřetí, počtvrté...

Jeden z mých prvních přispěvků mluví o Egonovi.
Tak jsem se šla v neděli projít po Vršovicích a ty nápisy se rozšířily. Už se nepíše jen Egon..., ale v několika ulicích se vyskytuje i nápis Egon Stár.
Rozhodla jsem se je spočítat:

Kodaňská, celkem 4 nápisy, z toho jednou na bílém autě dodávkového typu
ulice Norská 2x
roh Madridské a Norské 1x
ulice Holandská celkem 2x, z toho jednou Egon Stár
ulice Na Kovárně 1x
ulice Oblouková 5x
ulice Vršovická 1x, hned u krámu Žabka

A mě by hrozně zajímalo, proč zrovna Egon. Proč zrovna muj zachránce Egon se mi najednou hemží všude kolem baráku.
Není tady snad proto, aby mě znova zachránil?

Našla se kožená bunda

Ja jí neukradla. Prostě jen zůstala ležet v kupé a já na to přišla po tom, co paní Polka už vystoupila. A stejně bych jí nedohonila. Tak mam prostě novou bundu, smiřte se s tím a nezáviďte!

Neporozuměla té neděli. Neví, co se to stalo. Najednou to prostě přišlo, z ničeho nic se jí hlava tak zatočila, že když si chtěla přečíst smsku, musela přivřít jedno oko, jinak by se jí písmenka rozutekly po celém displeji. Nesmyslně blekotala. 
A legračně přešlapovala. A tak jí odnesli na metro, hupsli do vagónu, ona viděla rozmazaně, ale snažila se, aby na ní nic nebylo poznat. Odjela tramvají do bezpečí, koupila si ice tea, bake rolls a on jí posadil na židličku, koupil jí kolu, lil do ní vodu a ona se najednou jakoby začala probouzet. Už začala vnímat okolí, netěkala očima, nešlapala si na jazyk. Byla jako motýl, který se pomalu dostává ze své úzké kukly. A byla v mžiku odvážná. Začala se ptát, přemýšlet nad věcmi, o kterých se mu moc nechtělo mluvit. Ale bylo jasné, že jí to nějak vysvětlit musí.
Možná ji rozesmutnil. Ona ale asi už věděla, co ji řekne. Takže překvapená nebyla. Za to on se necítil dobře. Myslel si, že zase něco zkazil, že se chová jako pako, že je to s ním pořád dokola to samé. A navíc je všechno ta  blbá metafora zatracenýho psa, bojí se, že když do něčeho půjde, špatně to dopadne. A tak tam seděli a ona se začala bát, že to zvorala, že moc mluvila, že se zase příliš otevřela a že už nikdy nebudou dobří přátelé jako dřív. Blbost. 
Přateli zůstali. Šli na procházku, koupili si ještě pivo a kolu u stánku a on ji doprovodil skoro až před dům. 

Všechno je většinou jinak, než bychom chtěli. Měli bychom se ale radovat z toho, co máme teď a netoužit po něčem, co mít nemůžeme. Dá to práci, ale jde to.      

Kodrcání. Rachot. Hluk. Nesmyslné hovory lidí, kteří s námi cestují.  
A pak najednou, v naprosté nenápadnosti a spontánnosti: 
cesta mezi domy. Vysoké stromy ji obklopují, vůně lesa, zrnčení vody. Prší, skováváme se pod deštníkem.  
A plujeme, uchváceni tím novým světem a prostorem.
Nemluvíme, není totiž třeba. 

V domech se postupně rozsvěcejí a zhasínají světla. Hezky blikají.
A my si představujeme. Každý z nás něco svého, to něco se ale vždy propojí, aniž bychom řekli jediné slovo. Poznáme to.

 
 

Ivan jel z návštěvy kamaráda. Bydlí v Lanškrouně. Přijel se za ním podívat, prý stůně a neviděli se už víc jak rok. Ivan je v Čechách pět let, ale pořád se mu po Ukrajině stýská. Nechal tam děti, ženu, rodiče a odjel do Prahy za lepší prací. Lepší ale rozhodně není a on čeká na den, kdy se za nimi bude moci vrátit.
A tak se vracel vlakem z Lanškrouna do Prahy, zpátky do Libně, kde na něj v ubikaci čeká zvlhlá peřina a smrad z bot spolubydlícího Saši. Na nádraží si Ivan koupil limonádu s příchutí cola a v lahůdkách si udělal radost vlašským salátem, který dostal v plastové krabičce. Dá si ho večer s pěti rohlíky z předešlého dne.
Dnes na chvíli vypadl z Prahy a nadechl se čerstvého vzduchu. Trochu si u toho vzpomněl na Ukrajinu. Také tam bývala krásná příroda. V České Třebové do kupé nastoupila krásná dívka, která si sedla proti němu. Během cesty mu věnovala jeden nádherný úsměv. To mu stačí. Jak dlouho už neměl ženu! Naposledy tu svou, ještě doma. A ta náhodná setkání v zašlých bytech pražských paneláků, za 1200 korun za hodinu, se snad ani nedají počítat. Stejně z těch žen nikdy nic neměl, byly mu cizí a byly to pokaždé staré šlapky, které už nemají na to, stát přes noc v ulicích.

Večer si ještě přepere svou nejlepší mikinu od Niku, kterou nosí jen výjimečně. Trochu se dnes zpotil. Sundá si kšiltovku a nacpe ji na noc do skleničky, aby druhý den kšilt neztratil svůj správně ohnutý tvar.

A zítra mu začne opět jeden z jeho perných dnů. Vstane v šest, aby stihl být v sedm na stavbě. Natáhne si ve tmě své staré montérky. K snídani si dá panáka Vodky, ta ho zahřeje a dodá mu energii. Mýt se nebude.

A je v Praze. Měl dnes hezký den.

Rozběhla ses po stopách času, po cestě z trávy.
Vlasy ti vlály.
A já se dívám, jak utíkáš, jak ztrácíš se v prázdnu.

Vracíš se mladší, menší, dětská.
A já to najednou vše vidím jako tehdy.
Nezměnila ses.
Jsi pořád stejná, stejná jako já.

mikina prý s měkkým i

Stále docházim k nepříjemnýmu zjištění, že je člověk strašně sám.
A stačí k tomu jedna prostá věta. "Mohla bys mi prosím Tery vrátit tu mojí mikinu?"
No jo vlastně. Mám jí už 7 měsíců. A jak tu mikinu vrátim, tak se to najednou všechno uzavře. Jako kdyby v tý mikině zbýval poslední kousek nás obou spolu, toho všeho, co jsme dohromady prožili. A já tu mikinu tak nějak pořád chci u sebe...

Po Bémovsku

Přišel nás navštívit Pavel Bém a Marie Kousalíková. Přišli, protože před volbami rozhodně nechtěli šířit svoje pravicové ideologie. Hahaha. Chtěli se vlastně jen podívat, na nás, studenty, inteligenci budoucích let. Paní Kousalíková (náměstkyně primátora hl. města Prahy pro oblast školství, vzdělávání a volného času) nás přesvědčila o tom, že o školství neví vůbec nic. A sama to přiznala. Ke státní maturitě se v podstatě nevyjádřila, matematika je podle ní abstraktní věda, co si ale všichni studenti z jejího trapného monologu odnesli: má čtyři vnoučátka, sama na střední školu chodila a všichni studenti by měli mít maturitu z matematiky. Žasnu.

Do třídy se po trapném úvodu Kousalíkové vřítí Pavel Bém. Člověk malého vzrůstu, ale velkého charizma. Stroze se pozdraví s Maruš, ta se stačí před třídou sama politovat, že je nemocná a stejně dorazila. Pavel hlásí: "Chudinko." Všude je cítit sarkasmus.
Bémovu sáhodlouhému monologu nechybí snad vůbec nic. Možná jen smysl. Smysl toho všeho snažení, těch stále-se-dokola-opakujících slov segment, pravice, levice, ekonomika. A stihl se svým slovníkem příbližit i nám, té omladině - slovo HAFO znělo z jeho úst přímo AVATARSKY!

Pavel Bém nás oblbnul, rozdal knihy po krátkém kvízu, zářil, gestikuloval. A vystačil si úplně sám. Moderátoři se stačili zeptat zhruba na dvě otázky. (připravených jich měli nejméně 10). Tak proč to všechno? Opravdu ho tolik zajímala konfrontace se studenty, nebo si prostě jen chtěl získat další stádo, které se na nic nebude ptát a ve volbách zvolí ODS?

Všem vřele doporučuji www stránky:
http://www.kousalikova.com/
http://kousalikova.blog.idnes.cz/

Neviditelné nestvůry

Chci vidět rozpolcené pocity. Blesk. Chci vidět nejistotu. Blesk. Chci vidět váhání.
Tak přesně tohle ve mně knížka zanechala.
A ani nevím, co k ní napsat. Možná úplně jednoduše, jak je mým zvykem:
Štěstí znamená pro každého z nás něco jiného. Pro Evie Cottrellovou znamenalo před úrazem štěstí:
1) ležet v posteli v supermarketu s bytovým nábytkem
2) lakovat si nehty
3) nechat se očumovat procházejícími zákazníky
4) být krásná
Jenže Evie přestává tohle všechno stačit. Chce vytvořit nový životní příběh, který začne na nemocničním lůžku. Začne právě teď.

Viděla film o Paříži, kde nikdy nebyla. Chtěla být na chvíli turistkou. Procházet se po Champs Elysées, s foťákem na krku, jít po stopách Amelie z Montmartru. Poslouchat ten jazyk, jíst na náměstí plných holubů pain au chocolat. Sledovat lidi, co kolem chodí. A spěchají. Do práce, do školy, nebo nikam, protože ten den zrovna všichni stávkují. La greve.
Chtěla dojít až k Eiffelovce. Vydala se titěrnými, úzkými, malinkými uličkami. Všude voněl ten povyk. Narážela do lidí, ale úsměv jí stále zůstával ve tváři, byla šťastná. Snažila si zapamatovat všechny ty krámy, barvy, zvuky i hluky, které jsou pro Paříž tak typické. Zastavila se uprostřed jedné ulice, hodila do klobouku mimovi drobné. On začal kroutit svým tělem, pomaloučku rozehříval všechny svaly, hýbal se v rytmu harmoniky, která zněla v její hlavě.
Stmívá se. Sedí pod tím velkým Petřínem, na zemi, dívá se vzhůru. Všude samá světélka, samí mladí lidé, kteří se rojí v houfech, v ruce lahve s vínem, smějí se, jsou bezstarostní, opilí a ona mlčí a tiše pláče.