Viděla film o Paříži, kde nikdy nebyla. Chtěla být na chvíli turistkou. Procházet se po Champs Elysées, s foťákem na krku, jít po stopách Amelie z Montmartru. Poslouchat ten jazyk, jíst na náměstí plných holubů pain au chocolat. Sledovat lidi, co kolem chodí. A spěchají. Do práce, do školy, nebo nikam, protože ten den zrovna všichni stávkují. La greve.
Chtěla dojít až k Eiffelovce. Vydala se titěrnými, úzkými, malinkými uličkami. Všude voněl ten povyk. Narážela do lidí, ale úsměv jí stále zůstával ve tváři, byla šťastná. Snažila si zapamatovat všechny ty krámy, barvy, zvuky i hluky, které jsou pro Paříž tak typické. Zastavila se uprostřed jedné ulice, hodila do klobouku mimovi drobné. On začal kroutit svým tělem, pomaloučku rozehříval všechny svaly, hýbal se v rytmu harmoniky, která zněla v její hlavě.
Stmívá se. Sedí pod tím velkým Petřínem, na zemi, dívá se vzhůru. Všude samá světélka, samí mladí lidé, kteří se rojí v houfech, v ruce lahve s vínem, smějí se, jsou bezstarostní, opilí a ona mlčí a tiše pláče.