Dočetla jsem. Jedním dechem. Nadšeně.
Nejoblíbenější postava rozhodně Septimus. A on mi umřel. A nepřišel mi podobný Clarisse.
A paní Dallowayová? Pěkná potvora.
O víkendu jsem seděla s kamarádem v parku. Studuje literaturu. A psal esej, ve které porovnával právě Septima a Clarissu. Shodli jsme se na tom, že Woolfová má ten talent, že vypráví o dvou postavách, který přemýšlí nad tím samým, jsou spolu, ale nikdy si neřeknou to, na co myslí. A to je na tom to zábavné. Já si třeba dost myslim, že se to stává i v normálním životě. Ale mě možná moc ne, protože já řikám skoro všechno, co mi přelétne přes nos. A za to mě mají někteří rádi a někteří spíš neradi. A já se za to mám nerada. Musim se naučit víc mlčet. A nechat si něco pro sebe. Proto jsem si asi založila blog.:-)
Další úvaha zanedlouho.
Brzy nascheanou*
Žádné komentáře:
Okomentovat