Neporozuměla té neděli. Neví, co se to stalo. Najednou to prostě přišlo, z ničeho nic se jí hlava tak zatočila, že když si chtěla přečíst smsku, musela přivřít jedno oko, jinak by se jí písmenka rozutekly po celém displeji. Nesmyslně blekotala. 
A legračně přešlapovala. A tak jí odnesli na metro, hupsli do vagónu, ona viděla rozmazaně, ale snažila se, aby na ní nic nebylo poznat. Odjela tramvají do bezpečí, koupila si ice tea, bake rolls a on jí posadil na židličku, koupil jí kolu, lil do ní vodu a ona se najednou jakoby začala probouzet. Už začala vnímat okolí, netěkala očima, nešlapala si na jazyk. Byla jako motýl, který se pomalu dostává ze své úzké kukly. A byla v mžiku odvážná. Začala se ptát, přemýšlet nad věcmi, o kterých se mu moc nechtělo mluvit. Ale bylo jasné, že jí to nějak vysvětlit musí.
Možná ji rozesmutnil. Ona ale asi už věděla, co ji řekne. Takže překvapená nebyla. Za to on se necítil dobře. Myslel si, že zase něco zkazil, že se chová jako pako, že je to s ním pořád dokola to samé. A navíc je všechno ta  blbá metafora zatracenýho psa, bojí se, že když do něčeho půjde, špatně to dopadne. A tak tam seděli a ona se začala bát, že to zvorala, že moc mluvila, že se zase příliš otevřela a že už nikdy nebudou dobří přátelé jako dřív. Blbost. 
Přateli zůstali. Šli na procházku, koupili si ještě pivo a kolu u stánku a on ji doprovodil skoro až před dům. 

Všechno je většinou jinak, než bychom chtěli. Měli bychom se ale radovat z toho, co máme teď a netoužit po něčem, co mít nemůžeme. Dá to práci, ale jde to.