Kodrcání. Rachot. Hluk. Nesmyslné hovory lidí, kteří s námi cestují.  
A pak najednou, v naprosté nenápadnosti a spontánnosti: 
cesta mezi domy. Vysoké stromy ji obklopují, vůně lesa, zrnčení vody. Prší, skováváme se pod deštníkem.  
A plujeme, uchváceni tím novým světem a prostorem.
Nemluvíme, není totiž třeba. 

V domech se postupně rozsvěcejí a zhasínají světla. Hezky blikají.
A my si představujeme. Každý z nás něco svého, to něco se ale vždy propojí, aniž bychom řekli jediné slovo. Poznáme to.